Deníček z Le Mans
STŘEDA 13.6. a ČTVRTEK 14.6.2012
Le Mans je víc jak 100.000 město nacházející se v oblasti Pays de la Loire, což je asi 200km jižně od Paříže. Mě se ovšem při zmínce o tomto jméně vybaví legenda, motoristická legenda, automobilový závod 24hodin Le Mans. Společně s Indianapolis 500 a Monaco Grand Prix jeden ze tří okruhových grálů. Vybaven pár informacemi o endurance závodech jak se tyto vytrvalostní závody internacionálně nazývají, jednosměrnou letenkou, lístkem na stání a za rezervovaném místem v kempu vyrážím vstříc dalšímu dobrodružství. Dobrodružství, od kterého nevím co mám očekávat a ani jak ho bude snášet můj organizmus. ANO, vyděl jsem již ledacos, dokonce jsem se i svezl v ledasčem, ale 24hodin to je poprvé. V práci s se mnou chlapy rozloučili větou užij si to ty hajzle! Pokusím se jejich přání vyslyšet a do mrtě splnit.
Ač je závod naplánován ze soboty na neděli, tak defakto probíhá již po celý předcházející týden. Mě se podařilo jedním ubytováním a lehce komplikovanou dopravou (letadlo, taxi, RER, metro, TGV) přijet do dějiště ve čtvrtek v dopoledních hodinách. Hned se snažím nasát atmosféru, která zde již je. Kolem mě se prohánějí vozy Ferrari, Aston Martin, Porsche, Caterham, Lotus, McLaren, TVR, ale i málo známé Noble, Renault Alpina či samodomo unikáty až mi oči přecházejí. Klukovský to sen v reálu. Krk mám v pořádku a propo otáčím s ním za vším co se kolem mě mihne. Kemp je pro mne zklamání, ale je to nouzovka, očividno nejen pro mě. Tady je mi roven i majitel Ferrari F40 s „postelí“ na zemi někde opodál. Rychle se vybalit a hurá na trať LaSarthe, vedoucí z části po běžných komunikacích mezi městy Le Mans, Arnage a Mulsanne, a pojmenovaném po řece zde tekoucí. Kvalifikační trénink pro někdejší skupinu C začíná v 16:00 a do té doby bych si rád našel pěkné místečko k focení při sledování volných jízd pro veřejnost. Následuje Aston Martin Festival a zřejmě to nejdůležitější dnes, noční kvalifikace do sobotního závodu.
Překvapení na přesunu (1): První drožkař mne odváží na místo do smluveného hotelu pouze na jiné stanoviště taxikářů. Asi malé rito, pomyslím si.
Překvapení na přesunu (2): TGV, dle filmového hrdiny Daniela (film TAXI,TAXI), má být rychlý na rovinkách, ale v zatáčkách bude ztrácet. Mě přesun z Paříže trvá necelou hodinu. Nepřijde mi, že by někde vláček ztrácel.
Po pěkné procházce k MMA Areně, což je další nic neříkající uniformní název globální doby pro fotbalový stadion, objevuji zatáčku Tertre Rouge. Je zde postavená šikana a protější betonová zeď tvoří ozvěny. Zvuky motorů se krásně rozléhají a vracejí se zpět. Nevíte kam se máte koukat, neboť akustika klame. Vy mám pocit jako kdyby do šikany najíždělo další soutěžící, ale on je to pouze přelud v mé hlavě. Skupina C má ještě čas před výjezdem a já se chci porozhlédnout ještě trošku dále. Nalezám si místečko s výhledem na oblouk Dunlop. Je tu možnost sednout si na schody, což využívám k odpočinku. Na trati se zatím prohánějí běžná vozidla, ale třeba i již výše zmíněný Renault Alpina, Citröen 2CV lidově zvaný „kachna“. S blížícím časem začátku kvalifikací vylézají z okolních kempů populární traťáci, neboli traťový komisaři. Bezpečností vozidlo „Safety car“ projíždí a uzavírá silnice, komisaři zamávají řidiči na pozdrav. Můžeme začít. Již pod Dunlopem vidím trošku mi povědomou siluetu Sauberu Mercedes C11, s kterou kdysi závodil i fenomenální Michael Schumacher. Žádné ležerní kroužení jak by člověk očekával mnohdy od víc jak 20let starých veteránů, ale pořádná palba. Veteráni si s časy na kolo nezadali nic se svými mladými bratříčky a sestřičkami. Při bez pauzy následujícím Aston Martin Festivalu objevuji skutečné kouzlo Dunlopu. Je to most! Využívám jej k přechodu, tedy spíše nadchodu. Při průjezdu DBR9tky se celý zachvěje. V12 zaduní, uf… ještě jednou prosím.
Plnící se okolní svahy, neklamné to znamení noci a blížící se kvalifikace. Ještě jsem bez svého favorita a tak pozorně sleduji komu budu v závodě fandit. Pro letošní ročník jsou vypsané čtyři skupiny. LMP1, LMP2, GT-Pro a GT-Am. Jasnými favority jsou řidiči prototypů Audi. Dle prognóz jim budou sekundovat navrátivší Toyoty. Těm všem by rád vypálil rybník s benzínovými motory startující švýcarský tým Rebellion s mnoha bývalými jezdci Formule 1. Jako jednoznačný outsider se zdá tým místní legendy pana Henryho Pescarola. Mám vybráno, co vy?
Překvapení (3): Dunlop je most!
PÁTEK 15.6.2012
Po večerním dešti mě vítá opět slunné ráno. Pátek je o něco volnější program. Dopoledne je možnost projít si pitlane, což na mě působilo trošku jako ZOO, kdy se tlačíte houfem lidí doufajíc, že uvidíte něco víc na práci mechaniků při předstartovní přípravě speciálů. Raději mířím do muzea, abych se zde vrátil do minulosti a načerpal trochu informací o vývoji vytrvalostních závodů a 24hodinovky zvlášť. Odpoledne je na programu slavnostní zahájení, ceremoniál v ulicích starého města Le Mans. Tramvaj č.1 mě odváží rovnou až na náměstí République, kde se to hemží lidmi. Nad Le Mans se tahají mraky, tak se na to vy… a táhni, né tak to tady opravdu není, ba naopak. Upřímně teď nezávidím těm spoře oděným slečnám jedoucích na motocyklech, tříkolkách či v otevřených kabrioletech. Z počátku se je ceremoniál takový nemastný a neslaný, avšak s příjezdem ceny pro vítěze se vše změní. Následují DoubleDeckry Michelinu, mažoretky, africké tance vše protkané supersportovními vozy a mávajícími závodníky v historických vozech. Nejvíce mě pobavil zapomenutý jezdec jednoho z týmů Chevrolet. Tohle by se jim mohlo v závodě vymstít, ale v ceremoniálu jde především o šou a legraci. Uplakaného počasí mám již dost. Je čas na večeři v malé zapadlé francouzské restauraci a než upadnu vysílením do mdlob s chutí přijímám nabídku svezení po běžně otevřené části okruhu. Vyhecovaná Octávka se nechce zahanbit silnějšími sestřičkami s lepším rodokmenem, valí se po rovince Mulsanne, v zatáčkách kvílejí univerzálky a aspoň na malou chvilku je i ona opravdový závoďák. Teď již nezbývá nic jiného než pokusit se dopřát si dostatek spánku pokud to bude jen trošku možné. Zítra je den s velkým D.
SOBOTA 16.6.2012
Ráno vyspávám déle než by bylo zdrávo, jinými slovy jsem zaspal. Závod startuje v 15:00. Nedaří se mi stihnout doprovodné závody, proto sbírám síly na večer. Teprve po obědě vyrážím ke startovní rovince, kde se již všechno pilně připravuje. Společné focení, zazní statní hymny startujících účastníků včetně té české, stíhařky Mirage vytvoří na obloze francouzskou trikolóru dokreslující obrázek svátečního dne. Závodní speciály vjíždějí do první kola, rolexky se pohnuli, je odmávnuto, před námi je maratón končící zítra touto dobou. Ostatní lidé se postupně trousí pryč od hlavní tribuny a i já si jdu najít vhodnější místo na sledování závodu. Rovinka kolem Kartingu Alaina Prosta je zřejmě to pravé. Při průjezdu prototypů LMP2 se mi stavý chlupy do pozoru. Již od samého počátku se tvoří dvojičky, trojičky bojujících jezdců. Nikdo nikomu nedává nic zadarmo. Projíždí další speciál, cítím tlakovou vlnu od rozvířeného vzduchu. Vzrušující! Střídavě fotím a odpočívám. Techncky nejzajímavější je rozhodně vůz DeltaWing, naopak Aidinými připadají poněkud fádní, jak země původu napovídá německy účelné, ale sakramentsky rychlé. První důležitější zprávu závodu, nehodu Toyoty Anthony Davidsona, slyším z ampliónu. V devět večer si balím své saky paky. Jsem domluven, že se pojedu podívat na noční fandění do zatáčky Arnage a k šikaně Indianapolis. Bus vyráží kousek od kempu. Hledáme ho společně asi 10min, horší je ta fronta, jež zde čeká s námi. Vlivem hustého provozu jezdí busíky až po 30minutách. Před námi je navíc 12 přiopilých dánských fanoušků, pro které ve většině naplněných svozů není místo. Téměř abstinent jako já tu rozhodně porozumí rčení, piješ jako Dán.
Kolem 23hodiny stojím konečně nad zatáčkou Arnage, rychle se probojovávám vpřed. Zčásti proto, že ostatní únavou vzdávají a odcházejí nahnat něco spánku. Plameny šlehají z výfuků, zář brzd prosvituje kola, to je to pravé Le Mans o němž jsem jen donedávna četl. Nad ránem toho mám, také já dost. Vracím se zpět do kempu a uléhám do své provizorní postele.
NEDĚLE 17.6.2012
Čeká mě další krásný slunný den. Vylézám ze spacáku k nejbližší části trati do prostoru zvaném Porsche. Ač je tu poměrně plno, jedno místečko pro mne se přesto nachází. Fandím, fotím, sleduji. Užívám si toho, že na mě nikdo nemluví, nic po mě nechce. Jen já, dráha a závodní vozy. Chmury mi vyvolává myšlenka, že to dnes končí a vracím se domů.
Přibývají hodiny, minuty. Blíží se konec závodu, společně s ostatními se přesouvám blíže hlavní tribuně, kde mi již zbytek výpravy drží místo. Skvěle mám parádní výhled. Audiny se formují ke společnému fotu, najíždějí do posledních Fordových šikan, rolexky odbijí poslední minuty, vteřiny, šachovnicová vlajka vlaje ve větru je tu cíl. Pro některé znavené i vytoužený konec. Všichni jezdci dostávají aplaus ve stoje na otevřené scéně, včetně týmu Henryho Pescarola vrátivšího se do závodu s technickými problémy už pouze na poslední kolo.
Během následující 12hodinové cesty zpět do ČR se nic zvláštního nestalo. V myšlenkách se vracím k prožitým okamžikům doufajíce se v brzký návrat k místu, jež mne svou atmosférou i průběh naprosto pohltilo.